Úsměv léčí, všechno. :)

Únor 2012

NaruHina videa :)

28. února 2012 v 19:50 | Kesie-chan |  Naruto
Tak tady mate par Naru Hina videii :) doufám že se budou libit :D




Jsou teda spis smutny ale me se stejne libi :) .

Protest!!

25. února 2012 v 11:15 | Kesie-chan |  Konverzace
Tak toto je protest ,který také musím podpořit . Doufám že se k mě připojíte. DOKÁŽEM TO!!! (blbě ale jo XDD)


3. pokračování příběhu o Antinice

18. února 2012 v 19:37 | Kesie-chan |  Příběhy
No tak jsem se dnaska celkem nudila a tak jsem se rozhopdla konečkě dopsat ten další díl mé povídky :D tak se předem omlouvám za pravopisné chyby a překliky a přeji hezké počteníčko ;) XDD

,, Shinari jdi si prosím sednout dozadu " dodal spěšně učitel. Shinari přikívl, zvedl svůj batoh a šel si sednout. Jakmile tak učinil , učitel začal s výkladem a já se jako vždycky ztratila ve svých myšlenkách. Přišlo mi to jako pár minut, když zase zvonek ohlásil konec hodiny a já jen kroužila tužkou po papíře. Abych se probrala uplně, tak se mnou Sahi musela pořádně zatřást. Když jsem ovšem vzhlédla zjistila jsem, že už jsme ve třídě jen mi ,Shinari a pár dalších opozdilců...
Naki na Shinariho milosrdně vzhédl a pak se upřeným psím pohledem podíval na nás. ,, Nezná to tu, nemohli by sme mu pomoc ,aby se začlenil do kolektivu ? " se stále přetrvávajícím psím pohledem . Když Sahi odevzdaně pokrčila rameny musela jsem se zasmát. No.. a tak jsme se všichni zvedli a vyrazili za Shinarim. Nejdřív koukal trochu překvapeně ,ale když jsme se ho zeptali jestli nechce jit s námi s radostí souhlasil.

Po pár dalších hodinách jsme vyrazili všichni na oběd. Naki Shinarimu upřeně hleděl na kotníky. Strčila jsem do něj a pošeptala: ,, Přestaň na něj tak zírat. Chudák kluk ještě se tě bude bát ty uchyláku. " ,,Když to se nedá, tak pěkný kotníky jsem jaktěživ neviděl " odvětil se zmučeným tónem, ale oči odtrhl. Šli jsem dál směrek k jídelně a po cestě sme vyzvídali, informace o Shinarim. Zjistili jsme ,že je trochu šílenej ale v naší společnosti se to ztratilo.

Když jsme dojedli a chystali se opustit jídelnu ,tak kolem nás prošel Hako. Podívala jsem se na Nakiho ale ten měl oči nej pro našeho nového spolužáka. Povzdechla jsem si a dál situaci neřešila.

Sahi nabídla Shinarimu jetli chce jít domů s námi a on vesele přikývl. Bavili jsme se s ním o tom jak se mu tu líbí a odkud vlastně přijel. Ten nám s radostí vyprávěl, že přijel z Francie ,bylo na něm vidět jak si naši pozornost užívá a tak vykládal všechno na co si vzpoměl. Já ho poslouchala jen tak na půl a rozhlížela jsem se kolem sebe. Když jsem najednou uviděla Hatsu! Stála ve stínu košaté jabloně a s někým hovořila. Neviděla jsem cizincovu tvář ale poznala jsem mužskou postavu. Byl to ,tak 17 letý kluk se špinavě blonďatými vlasy. Vypadalo to jako by probírali něco vážně důležitého a v tu chvíli jsem na sobě ucítila pohled toho neznámeho. Rychle jsem sebou trhla a věnovala jsem se dál našemu novému kamarádovi. Červenovlasý chlapec se na nás všechny usmál a dodal ,,No a tak jsem skončil tady. " Bezva to jsem z toho příběhu slyšela vážně hodně. Větší starosti mi ale dělal ten blonďatý cizinec. Kdo to je ? A co tam s ním dělala Hatsu ,když nebyůa ve škole ? Zase jsem měla hlavu plnou otázek a nic mi nedávalo smysl. Když jsem došla na křižovatku se všemy jsem se rozloučila a mířila si to rovnou k nám domů.

Jakmile jsem otevřela dveře ,tak jsem hodila tašku do předsíně. Doma nikdo nebyl ,protože na můj pozdrav nikdo nereagoval. Šla jsem rovnou do svého pokoje. Musím si všechno znova promyslet. Zasedla jsem za svůj menší psací stolek a snažila jsem si vzpomenout na ten sen v kterém se mi Hatsu snažila něco říct. ,,Čarodějka" to bylo to co mi říkala. Ale to mu se vážne nedá věřit. Já a čarodějka ? No to ani omylem... Položila jsem před sebe prázdný papír a ponořila jsem se duší do světa tomuhle daleko vzdálený. Do ,,svého" světa. Dále jsem při kreslení přemíšlela nad cizincem v temném stínu kvetoucí jabloně a nad slovy co Hatsu v mém snu vyřkla..,,Jsi a nebo nejsi čarodějka ? Sama Hatsu si nebyla jistá ,takže to pravda být nemohla.

Z mých myšlenek mě vytrhla mamka ,když mě zavolala k večeři. Ani jsem si nevšimla ,že přišla. Koukla jsem na hodinky. Bylo 7 hodin večer. Od mého příchodu uplynulo několik hodin. Vážně jsem se do toho kreslení zabrala. Seběhla jsem dolů za mámou a zasedla ke stolu. Za se na mě jen pobaveně podívala a zeptala se :,, To si nahoře usnula ,že ti to trvalo tak dlouho ? " . ,,Ne, neusnula jsem jen jsem se zabrala do kreslení." odpověděla jsem s úsměvem na rtech. ,,Bože můj... děláš taky něco jiného než kreslíš ?" Tuhle otázku jsem radši nekomentovala ,protože měla naprostou pravdu. Každou volnou chvíly jsem věnovala kreslení.
Mamka dala na stůl talíř s rámen. Krásně to vonělo ,až se mi z toho začali sbíhat sliny. Vzala jsem do ruky hůlky a popřála jsem mamce dobrou chuť. Z rámenu se sice ještě kouřilo ale stejně jsem si do pusy dala pořádné sousto. Nepálilo to tak jak jsem čekala ale měla jsem ještě chvíly počkat. No co, komu by nevyhládlo ,po takovém namáhavém sportu jako je kreslení...

Než jsem vyšla nahoru ještě jsem se mamky zmateně zeptala kde pak se zdržel táta. Odpověď se dostavila skoro okamžitě.. ,, Je v práci, musel tam ještě něco dodělat." Vyšla jsem loudavým krokem schody co vedli k mému pokoji. Když mě napadlo ,že vlastně ani nevím co jsem tak dlouho kreslila. Otevřela jsem dveře ,které mě s menším zavrzáním pustili do mého teritoria - pokoje. A pomalu došla k psacímu stolku. Na papíře jsem uviděla čarodějku. Měla dlouhé ,mírně zvlněné vlasy. Oválný obličej zdobily nádherné oči s velmi hustými řasami, menší nos a jemné rty. Měla černé splívavé šaty přepásané světlejším páskem. Rukávy šatů vypadali jako by byly z pavučiny ,ale i ostatní části vypadali velmi hebce. Stejně temnou černou barvu měli i její boty. Byli to kotníkové boty a měli menší podpatek. Čarodějka sama měla na tváři ,dalo by se říct ,že až ďábelský úsměv. I tak ale působila příjemě šťastným a pohodový dojmem. Uvolněně seděla na koštěti s jednou rukou opřenou o násadu koštěte. Její způsob sedu mi připoměl ,jak dříve princezny sedaly na koních. Kolem druhé ruky se mi zdálo ,že má nějakou fialovou auru ,ale to už jsem tak detailně nezoumala. Strašně divné mi přišlo ,že si vůbec neuvědomuji ,že bych tohle někdy nakreslila. Ruka mi sama zřejmě běhala po papíře ,když jsem byla myšlenkama jinde. Najednou jsem ucítila jak se vzduch kolem mě rozachvěl. Přejel mi z toho mráz po zádech. Najednou mě zaskočil velký příval energie.....

Moje kecy

4. února 2012 v 20:59 | Kesie-chan |  Konverzace
Tak jsem se prave vrátila z lyžáku a mam depresi.... chci tam zpatky . Omlouvám se ale poslední dobou mam nejakou spatnou naladu tak asi pozastavim blog....

Vaše Kesie-chan